První měsíc v Marylandu

Jako neni to uplně med: vstávat v 6, jet cca 15-25 minut (to podle provozu) autem na konečnou metra, pak metrem na druhou konečnou a po chvilce chůze se kolem devátý dohrabat do práce. Potom po pátý vystartovat na metro, vystát si svoji kolonu v autě kvůli bouračce, zajet koupit nějaký pivo a pečivo (pozor - pivo jen ve speciálnim krámě), vypustit snahu zařídít si místní telefonní číslo a v sedm konečně dorazit (do cizího) domu. Ale výhoda, která to všechno vyváží, je ta, že se tu barák nezamyká. No nic, znáte mě, jsem furt děsně nasranej a unavenej, takže se tohle zas tak nevymyká. Vlastně je tohle muj specifickej způsob, kterym vám sděluju, že se nám tu líb.

*

Nejnovější poznatky z našeho výzkumu v cizině: když několik dní mrzne až praští, pak přejde studená fronta a v noci trochu poprchává, tak ta voda na tý promrzlý zemi samozřejmě taky zmrzne. Vsuvka: zatimco u nás v Hobitíně máme, celkem nově, za povinnost přezouvat našim kovovejm ořům na zimu jejich gumový podkovy, tady na to moc nehrajou - nejspíš nevědí, že něco jako zimní gumy vůbec existuje. Pokračování: tákže jsem na těch letňácích vyjel s jehkou nohou na plynu 220 koňovýho rozhrkanýho šestiválce, pochopitelně s automatem, a první lehkej smyk jsem dostal hned při vjezdu na hlavní. Podotýkám, že tam nejsou semafory a auta na tý hlavní jezděj 50 mph, což je asi 80 km/h. Pak následoval pohled na auto vzpříčený vo kandelábr, jehož řidič to s tim ledem asi uplně nepochopil a v zápětí už jsme se pozvolna klouzali jak sáňky do křižovatky. Naštěstí byla dostatečně daleko. Když k tomu připočtu tu bouračku, co jsme viděli včera večer, řikám si, že se fakt musíme brzo vodstěhovat do centra a do práce raději chodit pěšky. Ale nebojte jsme v cajku, tohle je sranda, nic hroznýho, jen pár namrzlejch silnic. Parkoviště tu maj prosolený fakt festovně.

*

Všechno tady maj sladký. Je to v podstatě země cukru (z chemickýho hlediska je to vlastně vícero druhů cukrů). Hodně se tu pěstuje kukuřice, z který se postom vyrábí high-frucose corn syrup (aka glukózo-fruktózovej syrup). A jelikož toho maj asi hodně, nebo co, tak to cpou leckde. Takže sladkosti toho samozřejmě obsahujou kvanta. Přeslazený limonády asi všichni znáte. Ale sladký je tu i pečivo - je dost těžký najít nějakej nesladkej chleba. Pupěna si onehdá koupila takový ty svoje napufovaný rejžový racio chlebíčky, jenže se spletla a vzala si balení ochucenejch skořicovym cukrem. Na jeden kousek ho připadaj 3 gramy, což je docela umění, když jeden ten kousek má tak 10 gramů. Tim to ale nekončí. Šunka, ať už vepřová, kuřecí, nebo krůtí, je tu obvykle medová. Ale vrcholem všeho je slanina, jejíž název by po aktuální zkušenosti doporučil pro příště z angličtiny překládat jako sladina. Dneska jsem si udělal 2 volský voka s 2 plátkama sladiny. Pointu už jsem fakticky vyžvanil, takže vás to nepřekvapí, ale mě fakt kurva překvapilo, že je slanina nacucaná javorovym syrupem. Doporučil bych novýmu prezidentu Doníkovi, když už to bere všechno tak z gruntu, aby popřemejšlel o přejmenování země. Něco jako Cukerné Státy Americké, Spojené Státy Cukerné, popřípadě Spojené Cukry Americké se mi po snídani jeví celkem přiléhavý.

*

Dneska jenom krátká poznámka o masu. Je ho tu hodně, je docela levný a docela dobrý. Tady snad konečně uspokojim moje dravčí masožroutský choutky. Včera jsme si za 12 USD koupili stejk, kterej je velkej jak víko vod popelnice a težkej jak nevykoštěný romulanský novorozeně. Jako jasně, za ty prachy to neni ten nejskvostnější kus hovězího na planetě, ale furt je to kavlitní stejkový vyzrálý maso. Po hrubym přepočtu to vychází tak na 150 CZK/Kg, což je snad i míň než za babišovy párky z pilin, sádla a glutamátu. Pokud bychom se chtěli rozšoupnout, jsou tu k dispozici různý jiný, vymazlenější, kusy masa za cenu víc než přátelskou. Příště si dáme celý vepřový žebra. Nebo jehněčí kotletky? Nebo bizoní svíčkovou? Kdo ví... Ale nejdřiv musíme dojíst ryby, a pak tu pulku krávy, co tu o ní básnim.

*

Do hospody to sice neni daleko, ale je lepší jet autem, anžto tady v Sykesville nemaj chodníky. A trajdat si to nakalenej v noci v černý bundě po skoro neexistující krajnici silnice, kde všichni jezděj 50 mph mi nepřijde jako dobrej nápad. Navíc pivko v knajpě tu neni z nejlevnějších, takže když se chci v pátek přinalejt, musim si nejdřiv zajet autem pro nějakou tu krabici piva, alias six-pack. Kdo mě zná, ten se možná podivní, že mi stačí 6 piv - dokonce třetinek! Ale voni jsou tu k mání piváky celkem silný v chuti i v alkoholu (aktuálně Woodoo Ranger IPA 7.5 %). Takže úvod máme za sebou a konečně se dostávám k podstatě, což je historka z předškolního věku vytanuvší mi na mysli po třetim pivu. Pojí se to poněkud s místem našeho budoucího bydliště v Baltimore, který bejvalo kdysi známý jako "Little Bohemia" a z oněch dob tam zbyla instituce Sokol Baltimore. Což mě přimělo vzpomenout si na moje, asi vážně ještě předškolní, cvičení v TJ Lokomotiva Liberec a jakousi postarší paní předcvičovatelku, která, když rozpažila, tak se jí kůže pod tricepsem třásla a vlnila. Shodou okolností jsem tenkrát s dědou sledoval na druhym kanálu ČST dokumentární pořad o přírodě, kde se podobnym způsobem vlnila muréna. No a já tenkrát dostal strach, že ta ruka tý cvičitelky takhle vypadá právě kvůli tomu cvičení a že by moje ruka takhle murénoidně mohla taky vypadat. Takže jsem to cvičeni, pro sicher, začal trochu flákat. A jaká že je pointa týhle historky? Je jich hned několik: 1) neni snadný si tu jen tak skočit do hospody na pár kousků, nicméně 2) i tak jsem trochu líznuej, 3) přesto se v pátek večer s Pupěnou vlastně nudíme a konečně 4) vy jste fakt dobrý, jestli jste ty bláboly dočetli.

*

Tak jsme si dneska s Pupěnou udělali vejlet do pobočky Smithsonian Space and Air muzea u washingtonskýho letiště, kde v takovym megahangáru skladujou ty fakt velký krámy, co se jinam nevejdou (pozn.: jo, fotky z toho vejletu jsou galerii Planes and spacecrap). Takže kromě obligátních stíhaček z druhý světový, stíhaček do třetí světový, bitevních vrtulníků, nejrůznějších historickejch i moderních motorů, nejrychlejšího dopravního letadla na světě, nejrychlejšího letadla na světě vůbec, různejch rachejtlí, podivnýho kosmickýho harampádí a jednoho vyřazenýho raketoplánu tam maj i Enolu Gay. Přesně tu ENOLU GAY. Pro nevzdělance a ignoranty: je to upravená verze bombardéru B-29, která shodila atomovku na Hirošimu. Jako dítě jsem postavil plastovej model a vyhrál s nim nějakou soutěž. To Amíci s voriginálem vyhráli válku. Asi jste pochopili, že jsem vcelku fanda toho stroje... Takže jsem se zařadil do nějakýho hloučku lidí, co poslouchali odbornej výklad abych si oživil informace načerpaný před lety v knize Enola Gay (jak jnak, že jo?). Když se vypravěč veterán dostal k frázi: "One mid-size japanese city disappeared in one second. It was virtually eveporated," všimnul jsem si, jak v první řadě uznale pokyvuje hlavou partička Japonců.